Sociální sféra

Obec se v rámci své samostatné i přenesené působnosti věnuje také sociální oblasti. Níže jsou informace k agendám, se kterými se můžete setkat.

Sociální služba

Hlavním posláním zákona o sociálních službách č.108/2006 Sb. je chránit práva a oprávněné zájmy lidí, kteří jsou oslabeni v jejich prosazování z různých příčin. Zákon řeší nesčetné množství vztahů mezi lidmi a institucemi v případech, kdy je nezbytné zabezpečit podporu a pomoc lidem, kteří se ocitnou v nepříznivé sociální situaci.

Lidé mají právo na to, aby žádali o pomoc a podporu ze strany veřejné správy a poskytovatelů sociálních služeb v případě, že nejsou schopni samostatně řešit svou nepříznivou sociální situaci. Nárok mají lidé také na bezplatné sociální poradenství, které se vztahuje k možnostem řešení jejich nepříznivé sociální situace.

Sociální službou je činnost, kterou zabezpečují poskytovatelé sociálních služeb. Znamená to, že pokud zabezpečují podporu a pomoc člověku rodinní příslušníci či jiné blízké osoby, nepovažuje se tato činnost za poskytování sociální služby. Stejně tak se nepovažuje za sociální službu činnost, kterou poskytuje osobě subjekt, který není registrován jako poskytovatel sociálních služeb (např. soukromá úklidová firma nebo ubytovna).

Uživatelem sociální služby může být kdokoliv, kdo vstoupí do smluvního vztahu s poskytovatelem sociální služby. Pojem uživatel sociální služby se tedy používá jen v případech, kdy je trvale či jen dočasně zabezpečována pomoc a podpora v dohodnutém rozsahu.

Sociální služby se dělí do tří skupin, a to sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Sociální služby ale můžeme dělit i podle toho, zda je služba poskytována zdarma, nebo je placená.

Služby poskytované bezplatně:

• sociální poradenství,
• raná péče,
• telefonická krizová pomoc,
• tlumočnické služby, předčitatelské a průvodcovské služby,
• krizová pomoc,
• služby následné péče(s výjimkou ubytování a stravy),
• sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi,
• sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením,
• terénní programy,
• sociální rehabilitace(s výjimkou těchto základních činností: ubytování, strava, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu),
• sociální služby v kontaktních centrech a nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež,
• služby sociálně terapeutických dílen(s výjimkou poskytnutí stravy nebo pomoci při zajištění stravy),
• sociální služby intervenčních center.

Služby hrazené uživatelem:

• osobní asistence,
• pečovatelská služba– tato služba je poskytována zdarma rodinám, ve kterých se současně narodí tři a více dětí a pozůstalým manželům (manželkám) po účastnících odboje starším 70 let,
• podporované bydlení,
• odlehčovací služby,
• centra denních služeb,
• stacionáře denní a týdenní,
• domovy pro osoby se zdravotním postižením,
• azylové domy,
• domy na půl cesty,
• chráněné bydlení,
• noclehárny,
• terapeutické komunity.

Financování sociálních služeb

Sociální služby jsou financovány státem v rámci dotačního řízení ze státního rozpočtu, jednotlivými kraji a obcemi. Část nákladů je také hrazena samotnými uživateli služeb. Finanční prostředky z rozpočtu krajů a obcí se rozdělují mezi jednotlivé poskytovatele služeb (ať už fyzické či právnické osoby) na základě takzvaného Komunitního plánu rozvoje sociálních služeb. Poskytovatelé sociálních služeb mohou využívat také finančních prostředků ze Strukturálních fondů Evropské unie, nadací a nadačních fondů, sponzorů či dárců.

Stát také poskytuje takzvaný příspěvek na péči a jiné dávky. Stát, kraje i obce se výraznou měrou podílejí na financování sociálních služeb. Pokud je pro občana služba nedostupná, lze zažádat o příspěvek obec, případně obec s rozšířenou působností. Zda příspěvek bude udělen a v jaké výši závisí na rozhodnutí obecního zastupitelstva.

Sociální bydlení

Sociální bydlení je bydlení poskytované osobám v bytové nouzi nebo bytovou nouzí bezprostředně ohroženým, včetně lidí, kteří vynakládají na bydlení nepřiměřenou výši svých příjmů. Sociální bydlení je poskytováno za specifických smluvních podmínek nájmu a v souladu s určitými principy. Uživatelům sociálního bydlení je v případě potřeby poskytována podpora formou sociální práce. Sociální bydlení je na místní úrovni poskytováno vždy formou bydlení v bytech, přičemž může být propojeno na sociální služby. Sociální služby – např. azylové domy – tvoří záchrannou síť pro lidi v bytové nouzi.

Sociální byt je standardní zkolaudovaný byt nacházející se (zpravidla) mimo sociálně vyloučené lokality, který je přidělován na základě posouzení bytové nouze.

V případě obyvatel sociálních bytů, kteří podporu sociální práce nepotřebují nebo přestali potřebovat, se poskytované sociální bydlení bez podpory sociální práce někdy označuje jako dostupné bydlení.

Místní systém sociálního bydlení může obsahovat také prvek krizového bydlení, které představuje rychlý nástroj pomoci v krizových situacích. Zpravidla se jedná o sociální službu azylový dům nebo speciálně vyčleněné byty, které podléhají zrychleným postupům při schvalování nájemní smlouvy či smlouvy o ubytování. Jde o krátkodobé formy ubytování, zpravidla poskytované nejdéle do jednoho roku.

Sociální bydlení je určeno především pro osoby:

• bez střechy (osoby přežívající venku nebo v noclehárně),
• bez domova (osoby bydlící v ubytovnách nebo institucích),
• v nejistém bydlení (lidé žijící v přechodném bydlení u rodiny nebo přátel),
• v nevyhovujícím bydlení (osoby žijící v provizorních nebo neobvyklých obydlích, v neobyvatelném bydlení nebo přelidněných bytech).

Sociální bydlení je určeno také pro osoby, které, třebaže pobírají sociální dávky na podporu bydlení (příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení), vynakládají na bydlení významnou část svých příjmů (více než 40 % disponibilních příjmů) a nejsou schopny tuto svoji obtížnou situaci řešit samy na trhu s bydlením (přestěhováním do levnějšího vhodného bydlení, prodejem vlastního bydlení a koupí nebo pronájmem vhodného bydlení). Vzhledem ke specifičnosti sociálního bydlení je vhodné zařadit do definice relevantní cílové skupiny také výši disponibilních příjmů, které zůstávají domácnostem po uhrazení nákladů na bydlení. Jako minimální hranice v kontextu České republiky se doporučuje 1,6násobek životního minima.

Metodika pro spolupráci orgánů veřejné správy při realizaci sociálního bydlení ke stažení

Více informací naleznete na webu Dostupného bydlení v KHK

Housing First

Housing First, tedy bydlení především nebo také nejdřív bydlení je metoda využívaná k pomoci lidem bez domova, kteří potřebují komplexní podporu. Jedná se o inovativní metodu, která v posledních letech zdomácňuje i v českém prostředí. Podstatou metody je poskytnout lidem bez domova standardní bydlení bez předchozí léčby či “tréninku” a současně jim poskytnout potřebnou pomoc dle jejich individuálních potřeb.

Rapid Re-housing

Rychlé zabydlení (Rapid Re-housing) vychází z principů Housing First (Bydlení především). Podstatou metody rychlého zabydlení je, že osoby postupují přímo z bezdomovectví do bydlení (ideálně do 30 dnů). Nejsou zde žádné mezistupně, které by protahovaly jejich přesun do bydlení. Klíčem k úspěšnému nastěhování je porozumění individuálním bariérám pro získání a udržení bydlení a nalézání cest pro překonání těchto bariér. Sociální práce má podobu intenzivního case managementu (propojování uživatele/domácnosti programu se službami odpovídajícími potřebám uživatele/domácnosti a individuálního plánování), zaměřuje se na citlivé přechodné období (cca 9 měsíců).

Zvláštní příjemce důchodu

Řídí se zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

Ustanovení zvláštního příjemce důchodu je činnost, kterou provádí místně příslušný obecní úřad v rámci správního řízení. Správní řízení je vždy zahájeno z moci úřední. Podnět k zahájení správního řízení může být podán oprávněnou osobou, rodinným příslušníkem nebo jinou osobou.

Kdo přesně se rozumí příjemcem důchodu, upravuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů tak, že příjemcem důchodu je oprávněný nebo jeho zákonný zástupce nebo opatrovník anebo zvláštní příjemce.

Žádosti o zařízení výplaty na účet opatrovance ČSSZ vyhoví při splnění následujících podmínek:

• opatrovník o tento způsob výplaty požádá na tiskopise předepsaném plátcem důchodu,
• je prokázáno, že jde o účet opatrovance (nemůže tedy jít o účet třetí osoby, a to ani v případě, že opatrovanec je disponentem k takovému účtu),
• opatrovník písemně prohlásí, že je oprávněn prostředky na tomto účtu spravovat (bude tedy považován za příjemce dávky).

Obecní úřad rozhoduje o ustanovení zvláštního příjemce dávky důchodového pojištění.

Obecní úřad dohlíží, jak jím ustanovený zvláštní příjemce plní stanovené povinnosti. Neplní-li zvláštní příjemce své povinnosti, rozhodne obecní úřad o ustanovení jiného příjemce.

Zvláštním příjemcem dávky důchodového pojištění je:

• občan určený rozhodnutím obecního úřadu podle § 10; v odůvodněných případech může být zvláštním příjemcem ustanovena právnická osoba,

• občan, kterému byl sirotčí důchod vyplácen do dne nabytí svéprávnosti dítěte, a to od tohoto dne.

Občan může kdykoliv po nabytí svéprávnosti požádat plátce dávky důchodového pojištění, aby dávka byla již vyplácena do rukou oprávněného.

Zvláštní příjemce je povinen na žádost oprávněného nebo obecního úřadu, který jej ustanovil, podat písemné vyúčtování dávky, která mu byla vyplácena, a to do 1 měsíce.

Obecní úřad rozhodnutí o ustanovení zvláštního příjemce zruší, pokud:

• odpadly důvody, pro které byl zvláštní příjemce ustanoven,
• zjistí, že zvláštní příjemce neplní výše uvedené povinnosti.

• zjistí, že zvláštní příjemce nesplnil povinnost – nepředložil na žádost oprávněného nebo obecnímu úřadu, který jej ustanovil, písemné vyúčtování dávky, která mu byla vyplácena, a to do 1 měsíce.

Řízení o ustanovení zvláštního příjemce důchodu vede OÚ obce I. typu. V praxi může mít OÚ uzavřenou veřejnoprávní smlouvu podle § 63 zákona o obcích a dle § 159 správního řádu a následující správní řízení. Uzavření veřejnoprávní smlouvy podléhá souhlasu příslušného krajského úřadu. Veřejnoprávní smlouvu je možno uzavřít pouze v rámci spádovosti obce. Pokud OÚ nemá uzavřenou veřejnoprávní smlouvu, povede správní řízení sám.

Veřejné opatrovnictví

Výkon veřejného opatrovnictví je zastupování v právních věcech a hájení práv opatrovaných obcí. Právní institut opatrovnictví představuje ochranný prostředek pro osoby, které jsou považovány za neschopné spravovat své osobní záležitosti, a to v důsledku duševního onemocnění, mentálního postižení, degenerativního onemocnění nebo těžkého tělesného či smyslového postižení. Opatrovnictví je jednou z forem zastoupení člověka, kdy je mu soudem jmenován opatrovník, aby hájil jeho zájmy. Opatrovník může být určen jak pro obecné zastupování, tak i pro jedno konkrétní řízení. O ustanovení opatrovníka rozhoduje pouze soud.

 Právní úprava institutu veřejného opatrovnictví

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, přijata 13.prosince 2006, vstoupila v platnost 3.května 2008 a pro ČR pak 28.října 2009 vyhlášená ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 10/2010.

Přijetím úmluvy se smluvní státy včetně České republiky zavazují „přijmout veškerá odpovídající legislativní, administrativní a jiná opatření pro provádění práv uznaných v této úmluvě.“ Úmluva má na základě článku 10 Ústavy ČR aplikační přednost před českými zákony (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ústava české republiky, v platném znění).

Ústavněprávní normy mající význam pro opatrovnictví obsahuje Listina základních práv a svobod ČR. Článek 1 stanoví: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Článek 3 odst. 3 uvádí: „Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.“ Článek 10 odst. 1 pak stanoví: „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“ (Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, v platném znění).

Nově zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník upravuje podrobněji institut omezení svéprávnosti a opatrovnictví člověka. Opatrovnictví má sledovat ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv.

Výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti podle § 149b, odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb. o obecním zřízení (od roku 2015).

Omezení svéprávnosti

Jestliže nebude možné využít podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat (předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti), pak může soud, je-li to v zájmu člověka trpícího duševní poruchou, rozhodnout o omezení jeho svéprávnosti. Omezení svéprávnosti podléhá přezkumu zpravidla ve tříletých intervalech, kdy může na základě znaleckých posudků soud omezení svéprávnosti zúžit nebo zrušit.

Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva jednat v běžných záležitostech každodenního života, jako je například nákup potravin v obchodě. Pokud bude jednat opatrovanec samostatně, ačkoliv nemohl jednat bez opatrovníka, lze jeho jednání prohlásit za neplatné. A pokud jednal opatrovanec samostatně, i když nemohl, považuje se jeho jednání za platné pouze tehdy, pokud jej dodatečně schválil opatrovník anebo sám jednající, pokud nabyl svéprávnosti.

Opatrovnictví člověka

Soud jmenuje opatrovníka člověku v případě, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka. Opatrovník musí dbát zájmů a vůle opatrovance, jedná zpravidla společně s ním.

Opatrovnictví je vykonáváno zadarmo; pouze pokud má opatrovník povinnost spravovat opatrovanci jmění, lze mu přiznat odměnu, o jejíž výši rozhodne soud.

Povinnosti opatrovníka

Mezi povinnosti opatrovníka, který nebyl ustanoven jen pro jedno řízení, patří zejména:

• udržovat s opatrovancem pravidelné spojení, a to vhodným způsobem a v potřebném rozsahu;

• projevovat o opatrovance skutečný zájem, tedy vědět o něm, bavit se s ním;

• dbát o opatrovancův zdravotní stav (pokud je nemocný postarat se o něj);

• dbát o naplňování opatrovancových práv a chránit jeho zájmy;

• vysvětlovat mu povahu a následky rozhodnutí o jeho záležitostech, např. soudní rozsudek mu musí vysvětlit tak, aby ho správně pochopil;

• naplňovat opatrovancova právní prohlášení a dbát jeho názorů (i když je opatrovanec projevil dříve, včetně přesvědčení nebo vyznání), soustavně k nim přihlížet a zařizovat opatrovancovy záležitosti v souladu s nimi;

• dbát, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby odpovídal jeho představám a přáním;

• v přiměřeném rozsahu se pojistit pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (pouze pokud mu tuto povinnost uloží soud);

• dokládat opatrovnické radě, byla-li zřízena, vyúčtování opatrovancova majetku vždy ke 30.červnu.

Finanční příspěvek na výkon veřejného opatrovnictví

Finanční příspěvek na výkon veřejného opatrovnictví vyplácí Ministerstvo vnitra ČR. Od roku 2017 je výkon veřejného opatrovnictví financován ze státního rozpočtu formou tzv. výkonové složky příspěvku na přenesenou působnost.

Obce jako veřejní opatrovníci obdrží násobek paušální platby je v současné době stanovena ve výši 30 500 Kč na opatrovance za rok podle jejich faktického počtu k rozhodnému dni (jedná se o úkon jednou ročně, na změny v počtu opatrovanců v průběhu roku není brán zřetel vzhledem k charakteru příspěvku, který je součástí státního rozpočtu).

Metodická podpora kraje obcím

Krajský úřad má ve veřejném opatrovnictví roli metodickou a kontrolní. Metodickou rolí kraje rozumíme zejména poradenství, pořádání porad a metodických dnů, tvorbu metodických dokumentů, realizace a zprostředkování vzdělávání pro veřejné opatrovníky obcí kraje, komunikace s dotčenými ústředními orgány, se soudy a dalšími spolupracujícími organizacemi a orgány.

Další úlohou kraje je zprostředkování informací mezi ústředními orgány a obcemi.

Kontrola a dohled nad výkonem opatrovnictví

Kontrola výkonu veřejného opatrovnictví krajskými úřady

Krajský úřad v přenesené působnosti vykonává obecně, nikoli jen na základě podnětu, kontrolu výkonu přenesené působnosti svěřené orgánům obcí, tedy výkonu opatrovnictví též na základě ustanovení § 67 zákona o krajích č. 129/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (a to s odkazem na ustanovení § 149b a ustanovení § 129 a 129b zákona o obcích, ve znění pozdějších předpisů k 1. 1. 2014).

Při kontrole se zjišťuje, zda jsou dodržovány zákony, jiné právní předpisy a v jejich mezích též usnesení vlády, směrnice ústředních správních úřadů.

Krajské úřady kontrolují výkon opatrovnické funkce i ve vztahu k vedení spisové dokumentace. Ta je vedena v souladu s jejím účelem i charakterem, vyplývajícím z ustanovení § 149b zákona o obcích ve spojení s ustanovením § 1 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), protože jde o výkon přenesené působnosti, tj. výkon státní správy (což je posuzováno jako výkon veřejné správy).

Kontrolu a dohled nad výkonem veřejného opatrovnictví provádí soud a Veřejný ochránce práv.

Metodika výkonu veřejného opatrovnictví na Krajském úřadu Královéhradeckého kraje

Odbor sociálních věcí, oddělení sociální práce, prevence a registrace soc. služeb

Mgr. Zuzana Machová

metodička sociální práce na obcích a veřejného opatrovnictví

telefon: 702 212 226, 495 817 571

e-mail: zmachova@kr-kralovehradecky.cz

Mgr. et Mgr. Jana Ouřetská, DiS.

metodička veřejného opatrovnictví a koordinátorka rodinné politiky v KHK

telefon: 702 235 714, 495 817 325

e-mail: jouretska@kr-kralovehradecky.cz

Metodika výkonu veřejného opatrovnictví (viz. příloha níže v "Souborech ke stažení")

Metodika výkonu veřejného opatrovnictví (2. přepracované vydání) byla napsána díky projektu Rozvoj dostupnosti a kvality sociálních služeb v Královéhradeckém kraji VI, Reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_007/0010322.

Přílohy:

Základní informace pro obce jako veřejné opatrovníky, Ministerstvo vnitra ČR, dostupné na: www.mvcr.cz/clanek/verejne-opatrovnictvi.aspx.

Metodika veřejného opatrovnictví

Tabulky s vybranými oblastmi péče o opatrovance:

Mapování dluhové situace opatrovance

Oblast mapování majetku opatrovance

Oblasti mapování životní situace opatrovance

Sestavení rozpočtu opatrovance

Rozpočet

Odkazy:

Veřejný ochránce práv, dostupné z: www.ochrance.cz.

Řešení dluhové problematiky, dostupné z: www.dluhovylabyrint.cz/.

Ministerstvo vnitra ČR, Veřejné opatrovnictví, dostupné z http://www.mvcr.cz/clanek/verejne-opatrovnictvi.aspx

Pečovatelské služby

Pečovatelská služba je registrovaná sociální služba a řídí se zákonem 108/2006 Sb., o sociálních službách.

Využití pečovatelské služby umožňuje subjektům i nadále setrvat v jejich přirozeném prostředí, rozvíjet jejich schopnosti, dovednosti a zachovat současný způsob života. Služba je poskytována tak, aby nenarušovala dosavadní život a klade důraz na zachování lidské důstojnosti.

Služba je terénní nebo ambulantní a je určená osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, osobám se zdravotním postižením nebo chronickým onemocněním a rodinám s dětmi, kde se současně narodily 3 a více dětí.

Službu nemohou využívat uživatelé návykových látek, infekční osoby a osoby, které pomoc nepotřebují.

Služba je poskytována na základě Smlouvy o poskytování pečovatelské služby, kterou klient uzavírá s poskytovatelem této sociální služby.

Klient hradí službu z vlastních zdrojů, respektive z příspěvku na péči. Maximální stanovená výše jednoho úkonu je 130 Kč/hod. Zdarma je služba poskytována:

• rodinám, kde se narodily 3 a více dětí současně,
• účastníkům odboje,
• osobám, které byly v táboře nucených prací,
• osobám, které se účastní rehabilitace dle zákona č. 119/1990 Sb.,
• pozůstalým manželkám (manželům) po osobách uvedených v předchozích bodech.

Služba jako taková se neplatí. Zpoplatněny jsou pouze fakultativní činnosti dle vyhlášky č. 505/2006 Sb.

Základní služby:

• pomoc při podávání jídla
• pomoc při oblékání
• pomoc při pohybu ve vnitřním prostoru
• pomoc při osobní hygieně
• pomoc při přesunu na lůžko nebo vozík
• dovoz oběda
• pomoc při přípravě jídla
• nákupy
• běžný úklid domácnosti
• poradenství

Placené fakultativní služby:

• žehlení, praní
• přeprava osob
• úprava vlasů, nehtů
• půjčování kompenzačních pomůcek

Seznam poskytovatelů pečovatelské služby naleznete v Registru poskytovatelů sociálních služeb

Obec může být nápomocná tím, že bude mít zpracovaný Komunitní plán rozvoje sociálních služeb a v rámci tohoto dokumentu zmapované osoby, které by o tyto služby mohly mít zájem a nárok, a následně jim zprostředkuje tyto služby, poskytne informace (např. i na webových stránkách nebo úřední desce) a poskytne poradenství např. prostřednictvím sdílené sociální pracovnice.

Naposledy aktualizováno 6. 2. 2024